Deník
[Cesta tam][Dovrefjell & Trollheimen][Rago-Padjelanta-Sulitjelma][Saltfjellet][Cesta zpět]
Tak a je to tady. Velkolepá akce začala. Tedy ne tak úplně, poněvadž jí předcházely takové přípravy, že se nám dost ulevilo, když skončily. Za zmínku stojí třeba vleklý a marný boj při nákupu jízdenek InterRail (zóny B a C), či velkolepý nákup vznešených podvlíkaček. Ale hurá, už jsme na cestě, s chutí likvidujíce obsah dvou soc-tašek (tašek výživných, kalorických).
Vyrazili jsme ve 12:44 z Hlavního nádraží. EC Alois Negreli nás dovezl přes Schönu do Hamburku rychlostí kolem 130 km/h (v Německu ovšem). Ve vlaku na hranicích nás vtipný celník nechtěl pustit, ale zdolali jsme ho svým šarmem, jak jinak. V Hamburku jsme náš pohostinný vláček opustili a s dramatickým zpožděním jedné hodiny jsme dorazili do Lübecku a odtamtud do Puttgardenu, což je trajekto-výspa Německa. Total-pudlo nás tam umístilo do pěkné přímořské mlhy a my neměli tušení, kde že jsou ty trajekty. Když tu náhle se z mlhy vyloupl hodný zřízenec a dovedl nás přímo do otevřeného lodního břicha, kam jsme byli ke svému úžasu vpuštěni bez jakékoli kontroly či placení. Jak velkorysé! Asi už je nebavilo hledat zatoulané turisty bloudící v mlze přístavem.
Pátek 19. 7. 2002
Vlastně tedy už celý Puttgarden patří do tohoto dne, poněvadž jsme se nalodili až po půlnoci. Trajekt se jmenoval Deutschland a pendloval každou hodinu tam a zpátky. Za chviličku jsme vypluli a hasili si to mlhou do Dánska. Celkový dojem byl poněkud sci-fi, to se musí nechat. Poněvadž jsme našemu mořskému přepravnímu prostředku vlastně nikdy nedohlédli na konec, byli jsme značně překvapeni jeho velikostí. Když jsme pak vystoupili na palubu a naše siluety se promítly na clonu z mlhy a černá voda ubíhala pod lodním bokem někam dozadu, bylo to celkem dramatické. Nemám tušení, jak to udělali, ale nakonec to Dánsko našli. Zakotvili jsme a se zdvořilostí byli vyexpedováni do mlhy – tentokráte Dáno-mlhy. Moudře jsme se drželi kolejí a za chviličku jsme našli nádraží. Bylo asi 2:30 a my museli počkat do 4:22 na první vlak do Kodaně. Tudíž jsem proskotačila kolem pána, co spal u dámských záchodů, pak zase přes pána zpátky a uložit se na lavičku. Spím, spím, spím a co nevidím, padla na mě ROSA! Grrr. Mokrá rosa, pod střechou. Ach jo. Ještě že už přijel vlak. Rødby je sice pěkný přístav, ale přece jenom…
Dalším vlakem jsme dojeli do Malmö. Většina lidí s kufry vyskákala na místním letišti a mu pokračovali dál přes úžasný tunel a mnohakilometrový most do Švédska.
Pozn.: Vlaky se začaly dělit na čumáčníky a nečumáčníky. Pak tu mají ještě speciální třídu nečumáčníků tzv. s oteklým nosem, které vypadají, že jim někdo ukradl lokomotivu. To proto, že mají vepředu kolem okénka gumový val zvíci 0,5 m šířky a 0,3 m výšky.
Jeden z těchto oteklých vlaků nás dovezl z Malmö do Göteborgu a zlý místenkáč do Osla. Tam jsme vítězoslavně vystoupili a pustili se do 300 minutového čekání na další vlak do Kongsvollu. Se skvělým uspořádáním já + někdo jsme prošli centrum Osla, získali mapy, poobdivovali hafo dřevěných plachetnic a též loď Greenpeace „Rainbow warrior“, která se tam momentálně nacházela. A hudebníci hráli a stmívalo se a bylo to móóóc pěkné…
Pozn.: V Oslu na nádraží stojí záchod 10 NOK a Rema 1000 je jen kousek od něj.
Poněvadž slečna u pokladny Dušanovi tvrdila, že vlak bude úplně narvaný, koupil nakonec místenky do kuřáku (40 NOK). Vlak narvaný nebyl a kuřák byl tak krásně začouzený, že jsme stejně prchli do jiné části vlaku. Tak se uvidí, co s místenkami dále.
Ve čtyři ráno jsme
vystoupili v kýžené staničce Kongsvoll v oblasti Dovrefjell. Kolem
nebylo vůbec nic, jen 
stanice a nějaký karavan – a úžasná čekárna. V této
jsme se uložili do spacáčků a v deset hodin jsme se slavnostně vzbudili dorůžova
vyspaní. Však už to po té cestě bylo třeba.
Ráno jsme na sebe nandali nepromokavou vrstvu a chutě vyrazili do kopce. Celé ráno sice docela zdatně pršelo, ale nám už potom ne, a tak jsme ji zase honem sundali. A vysplohali se asi 18 km údolím hore, kolem chaty Reinheim do sedla pod Snøhettu, což je zdejší nejvyšší kopec. Chvíli trvalo, než jsme si zvykli na podivnou rozvláčnost zdejších hor – nejsou prudké, ale všechno tu trvá déle, než by člověk čekal. Prostě vám nedovolí spěchat. Když se stoupá, tak se stoupá důkladně a několik hodin bez ohledu na to, co si člověk předtím myslel, odhadoval, nebo co chtěl.
A tak se jde a kouká kolem, když tu náhle … před námi je PIŽMOŇ! Konečně, kultovní zvíře zhlédnuto a pak ještě jedno a ještě jedno… počkat, od kdy pižmoni chodí jenom po třech? Poučeni cedulkami typu: „pižmoň jest zvíře mírumílovné, nepřibližujte se však ke stádu blíže než na 200 m. Pižmoní býk tu zabil už dva norské občany, přejeme vám šťastnou cestu“, jsme se honem běželi podívat, kde je zbytek. Stádo bylo na kopci, tak daleko, že skoro nebylo vidět. Naši pižmoni byli ve složení dva malí – tedy menší – a jeden velký. Teorie 1 praví: býk a dvě krávy, teorie 2: kráva a dvě odrostlá pižmoňata. Zvířata před námi důstojně kráčela po cestě, ožužlávala vegetaci (asi 1 300 m. n. m.) a ti dva menší si občas hráli a přetlačovali se rohy. Byli sice dost pomalí, ale výmluvný pohled toho většího nás odradil od jakéhokoli pokusu je obcházet či předbíhat. Takový pižmoň má docela dobrý přesvědčovací potenciál! Nakonec se důstojným krokem odebrali k úbočí za ostatními. Hurá. Líbo, Laso, Jime, Noatako, viděli jsme pižmoně!
Celí nadšení jsme prosvištěli kolem chat Reinheim a začali stoupat do sedla. Přelezli jsme si první sněhové pole a vystoupali na předpokládanou loučku – a ono nic, jen bažinky a kamení. Našli a obsadili jsme jediné dva suché fleky na stan, chvíli sledovali ostatní nešťastníky pobíhající mezi kamením, poobdivovali jsme krásnou vyvěračku a šli konečně spát. Ve 22:45 je ještě krásně vidět.
Neděle 21. 7. 2002
„Haló vy tam,
nechcete se podívat na inverzi? Je bezvadná a svítí sluníčko.“ Po tomto
nadšeném proslovu jsem se podívala na hodinky. Ukazovaly 6:30. Ach jo. První
logické vysvětlení, které mě napadlo bylo, že Michalovi bylo v noci
zima. Má chudák s sebou jen ledničku, otužilý hoch. Ale měl pravdu,
nebe bylo jako vymetené a 
v údolích bílá deka z mlhy. A stoupala.
Honem jsme se najedli, sbalili a zavřeli stany, ale stejně jsme to nestihli.
Mlha se přes nás převalila tak rychle, že jsem málem netrefila od potoka zpátky.
Ale dělala se v ní nádherná duha, jak ji prosvěcovalo sluníčko.
Malinká kapesní duha, asi 15 m velká a s pastelovými barvami. No paráda.
Nad námi se ale v té mlze tyčila Snøhetta a na tu jsme měli namířeno. Zanechali jsme tedy věci věcmi a vydali se vlhkem vzhůru. Šli jsme sotva půl hodiny, když tu jsme byli napadeni čímsi, co jsme později pracovně nazvali „bojový sněžný kur“. Snažil se nás odlákat od potomstva tak zuřivě, že jsme téměř nemohli pokračovat v cestě a se značným divadelním nadáním za sebou vlekl křídlo po zemi. A moc krásně kvokal. Když se nám ho konečně podařilo obejít, zmizel neznámo kam s takovou bravurou, že nechápu, proč se vlastně namáhal s tím představením. Stejně jsme to potomstvo ani nezahlédli. Zřejmě se obával, že bychom ho mohli vyčenichat. No, to pochybuju.
Cesta na krásnou Snøhettu
se brzy vyjasnila. S mokrými hlavami jsme vylezli nad mlhu a ač se celou
cestu šplhala za námi, už nás nedohonila. Lezli jsme sutí skoro 3 h, občas jsme překonali
sněhové pole, poobdivovali malé ledovce po úbočích nebo se pokochali úžasnými
výhledy a modrou oblohou, jevem to nevídaným. Měli jsme 
obrovskou kliku s počasím.
Nakonec jsme přešli závěrečnou návěj a byli jsme na vrcholu s domečkem
a plošinou pro přistání vrtulníku. Všude kolem byly skály a led a kromě
nás už jenom lišejník, malí hnědí ptáčci a mouchy. No paráda. Ta lekce
z odhadování vzdáleností, co nám hora udělila (zespoda vypadala
mnohem menší, ještě že tak) stála vážně za to. Snøhetta (2 286
m.n.m.) je víc než nádherná.
Cesta zpátky trvala sotva 2 h. Cestou jsme potkávali lidi s batohy i bez, těm jsme vážně nezáviděli. Někteří z nich, zoufale supě vzhůru, odhazovali baťužky k tyčím značícím cestu. To by se v Krkonoších asi stát nemohlo.
Po obědě (obligátní a věčný chleba se salámem) jsme se vydali dál. Po zhruba 4 h jsme toho měli vážně dost. Naštěstí už po trávě jsme dorazili k Amotdalshyttě, provlekli se kolem a u jezera s neuvěřitelně čistou vodou jsme rozbili tábor, řečeno knižně. Michala málem přepraly fazole a koupel v jezeře byla zážitek vskutku nezapomenutelný. Brrr. Dobrou noc.
PS: Všude kolem rostlo mnoho kozáků se světlými klobouky. Skončili v polívce, chudáci. A Dušan nalezl sobí paroh!
Pondělí 22.7.2002
Klouzci se vstřebali a fazole též, noc tudíž proběhla v klidu. Počkali jsme až doprší, natřeli krémem včerejší spáleniny a chutě v 11.30 vyrazili na další cestu. Vedla po rovince (tedy potom už ano) po nádherných pláních, potom trochu nahoru do sedla a nakonec údolím šesti jezer, zatím nejkrásnějším co jsme tu viděli. U největšího z jezer, tmavě modrého jako noc, jsme se zastavili na oběd. Tráva byla měkká, z načernalých mraků nepršelo, jen kapalo a bylo celkem teplo, co víc si přát? Místní flóra si nás moc nevšímala, zato místní fauna v podobě hranostaje (asi) nás okukovala dosti zvědavě. Malý, hnědý, lasičkovitého vzhledu, ale trošku větší moc strachu nejevil. A soudě podle množství velikostí odpovídajících bobků tam nebydlel sám.
Celý den jsme nepotkali ani živáčka. Hory kolem nás nám majestátně ukazovaly své ledovce a milostivě poskytovaly sněhová pole ke klouzání a postupu vpřed. Stany jsme postavili v údolí o pár set metrů níže u krásné a dravé ledovcové řeky. Při vaření večeře jsme se stali centrem obdivu několika norských ovcí s vlnou velejemnou, které nám pomohly vylízat papír od gulášovky a sluply trávu politou vodou z nádobí s takovou chutí, až nám bylo stydno. Popásaly se nám u stanů ještě dlouho poté, co jsme šli spát. A krásně nám zvonily na dobrou noc.
Úterý
23.7.2002
Je ráno a zatím prší. Ovce už odešly, asi jim moknul kožich. Na cestu jsme se vydali až po několika hodinách čekání jestli přestane pršet. Nepřestalo. Ve dvě hodiny odpoledne jsme vyrazili a v osm večer jsme za neutuchajícího deště a celí promočení stavěli stany na konci obrovské pastviny plné ovcí a krásných čistých krav. Celou cestu se na nás usmívaly houby zleva zprava, jenom když jsem se je nakonec vydala sbírat, tak se dovedně skryly. Potvory. Celá zmáchaná jsem se vrátila do stanu a vděčně po Dušanem uchystané přistávací dráze zajela do spacáku. V něm se též podávala výborná gulášová polévka s houbami.
Co se týká norské vegetace, prošli jsme dneska všechno od horských sutin a luk přes plazivé břízky, vrbičky a bahnomilné rostlinstvo (žluté a oranžové hvězdice) až po vysoké březové porosty se sem tam smrkem. Tomuto rostlinstvu jde očividně vysoká norská vlhkost k duhu, nám už méně. Z toho plyne poučení: jakmile začne pršet, věci přestávají schnout. A proto sušit se, sušit se, sušit se !
Středa 24.7.2002
Poučeni
lehce krizovým vývojem předchozího dne jsme stoicky ze spacáků poslouchali
bušení deště do plachet stanů. Teprve někdy kolem druhé hodiny po obědě
nás vyrušilo zjištění, že už vlastně neprší. Naše nedůvěra k počasí
však byla značná a do promočených pohorek se nechtělo a tak jsme se
nakonec vydali na cestu až kolem čtvrté hodiny odpoledne. To vše bylo provázeno
udivenými zraky místních rybářů (spali jsme u řeky), výletníků (o
kousek výše po proudu byla jakási turistická farma či co) a poznámkami
typu: „A nemáte na táboření příliš ošklivé počasí ?“ Vtipálci.
Chutě čvachtajíce jsme vyrazili na cestu. Sestupovali jsme dolů do údolí skrze místní civilizaci, která vypadá asi jako středně obydlené Brdy, co se týče hustoty zalidnění. Chatičky jsou tu malebné, s trávou na střeše, bíle natřenými okny a hnědými nebo rezavými stěnami a solárním panelem. Mezi tím po „silnicích“, na kterých je asfalt jen občas, drandí plně naložená dlouhá Volva a sem tam z ničeho nic zatočí na lesní cestu a zmizí mezi stromy. Lidé jsou tu hodní, z těch aut na vás kynou a když je třeba, ukáží cestu či prozradí, jaké bude počasí (Almost sunny, třeba :-) )
Michal
se dokonce dozvěděl, že na jakési turistické základně si může nechat
poradit co s botou, u které se mu trhala podrážka. I zašel tam a asi dvě
hodiny ho nebylo. Začali jsme mít kapku obavy, když tu se z onoho směru
vynořila přívětivá norská stařenka v Gore-Texu a začala vykládat cosi o „little
old house“ a taky o „red-haired young man“ a vše zhusta prokládala norštinou.
I vyděsili jsme se, že nám tam Michala tlučou a Dušan se neprodleně vydal
na záchrannou misi. Naštěstí se ukázalo, že Michala nebili, nýbrž že on
zatloukal hřebíčky do podrážky své vlastní boty. No zaplať pánbůh.
Pak
už jsme šli a šli, obdivovali chaty, jezera a slatiny, kvůli kterým se nám
nedařilo dlouho zalehnout. Cestou jsme nasbírali trochu krásných křemenáčů,
které se večer staly míchanicí.
Čtvrtek
25.7.2002
Je přenádherné slunečné ráno, sice s mraky, ale komfortní. Vesele dlabu raketovku se včerejšími borůvkami, poněvadž, jak se ukázalo, v údolí už dozrály. Spát v bažinách není tak zlé až na ty boule! Kupodivu nám uprostřed všeobecného vlhka uschly všechny mokré věci a tak jsme mohli jít.
Vyškrábali jsme se
na hřeben nad námi asi tak o 500 m výš a celou tu dobu jsme čvachtali v rašeliništích,
obdivovali hmyzožravé a nádherně kvetoucí tlustice a nadávali na mokro a
pak jsme z ničeho nic byli zase na suti a sněhu. Pozoruhodně dynamická
krajina. Prošli jsme skrz mraky (a prostáli Michalovo nadšení z kytek,
kopců, sněhu, skialpů a fungující boty) a před námi se otevřelo údolí,
které máme dneska přejít. Trochu z nás 
to nadšení opadlo, protože
Sundalen je díra jako vrata, alespoň 1 km hluboká. Teče jím nádherná řeka
asi 20 až 30 m široká a hluboká do tmavě modra, ale seshora
vypadala jako potůček. Svorně nadávajíce na sveřepé Nory, kteří
ještě zřejmě nevynalezli na turistických cestách serpentiny, jsme se
vydali šupem (doslova) dolů. Bahno sestup značně urychlovalo (Michal skončil
ve vrbičkách), borůvky a maliny naštěstí zpomalovaly, takže jsme to všichni
přežili. S poněkud pozdním obědem jsme se usadili na lavičky před
opuštěnou školou, kontrolováni norským konipasem. Hlodala v nás otázka,
zda z té díry vylézt ještě dneska. Nakonec zvítězila naše odhodlaná
srdce (a přání využít pěkného počasí) a se sluníčkem v zádech
jsme začali stoupat. A tak lezem a lezem, taxikrávy nefungovaly, jazyk na vestě
a tu nás spasily miliony borůvek. Postup se sice výrazně zpomalil ale i neméně
výrazně zpříjemnil a tak jsme nakonec vylezli, kam bylo třeba. A že se
spinkalo dobře.
Pátek
26.7.2002
Počasí se úplně pomátlo. Zároveň prší a svítí sluníčko, jeden je z toho úplně zmatený a nesměle pokukuje ze stanu, co že jako bude. Když jsme nakonec vyrazili, zatáhlo se a začalo syrovo. Splohali jsme dále k vrcholům Trollheimenu a všude kolem byl mrak, zima a posléze i déšť. Šli jsme neznačenou cestou, která neměla nic lepšího na práci než se větvit a vést přímo prostředkem jezer, která tam patrně za příhodnějších podmínek nejsou. Jedno takové jsme po suti oblézali nejméně hodinu. Za toto utrpení jsme se hbitě odškodnili tatrankou a pokračovali dále, dokud se před námi neotevřel Innerdalen – údolí netušených možností. Jediný pohled na včera nalezenou mapu prozradil, jak moc si pomůžeme, střihneme-li to po vrstevnici doprava. Vypadalo to, že to půjde, tak hurá. Každý, kdo tohle čte a už se někdy o podobnou věc pokoušel, se teď už jistě drží za hlavu - a právem. Nejdříve to strašně klouzalo po trávě, kamenech a mechu, čvachtalo, celé nacucané vodou, potom jsme museli oblézat skály, co shora vidět nebyly, pak jsem si natloukla zadek, poněvadž mi to ujelo po okolní plotně atd., atd. Celé to vyvrcholilo závěrečným sešupem podél sněhového pole, pěkně po zkypřené půdě zpod tajícího sněhu. Už jsme si mysleli, že máme to nejhorší za sebou, když tu nahoře něco prásklo a asi ze 100 m vysoké skály nad námi a tím sněhovým polem se ulouplo pár kamenů o něco větších než pěst (až desetkrát). Jeden z nich trefil Dušanův batoh, který naštěstí zahodil a uhnul stranou. Kdo nezažil, neuvěří. Moc jsme se na onom místě nezdržovali a metli jsme pryč, co to dalo. Konečný brod říčky už po tom všem byl hračka. Údolí obratem dostalo nové jméno – Psychodalen. Vskutku přiléhavé.
Ale celý ten praštěný den přece jen skončil šťastně u jezera, bílé pláže a velkého množství křemenáčů – provokatérů, kteří zčásti skončili ve večeři. Bylo stále trochu zima a větrno, ale spalo se skvěle. A to jezero! A racci…
Sobota 27.7.2002
Nebe bez mráčku, hup do jezera. Koupel byla úžasná, pláž už v osm ráno vyhřátá a jiskřivá a to jezero…
Kdyby vám někdo tvrdil, že voda je modrá, nevěřte mu. Je tmavě modrá, jinde hluboce modrá, jinde něžně modrá, onde zase do tyrkysova. Čistá a studená, na dně bílý písek a černé kameny – prostě havaj. A na hladině se zrcadlil sníh z okolních hor.
Dnes se brali Alenka s Ádou. Mysleli jsme na ně, snad jim to přinese štěstí. Snad je i místní troli chtěli potěšit tak nádherným dnem. Tak hodně, HODNĚ štěstí!
Ale zpět do reality. Cesta vedla údolím do vesničky Storli. Všude bylo plno borůvek, hub a morušek A Norů, kteří je nadšeně sbírali. Vesnička samotná byla celá dřevěná, rušná a turistická, jen chleba tam neprodávali. Těch asi 20 domků obsahovalo hospůdku, kemp a zhruba tři penziony, kostelík a zbytek byly chalupy. Pojedli jsme tam tatranku, vyslechli staršího pána se psem, který chtěl jít s námi, ale nemohl. Pak jsme šli dál a výš do březo-olšového lesa, kde jsme se ztratili v důsledku přemíry odboček, rozcestí a značek, které v mapě nebyly. Ale našli jsme se, hurá. Spalo se v údolí za kopcem, aby na nás nefoukal vítr. Škoda, že se otočil.
Neděle
28.7.2002
Už zase prší z modrého nebe, což je zdejší specialita. Černé mraky na modrém nebi. Naštěstí opět záhy přestalo a tak jsme se spakovali a vystoupali svých úvodních 400 m do výšky směr jezera Fagerlitjønna. Zase jsme se ocitli v krajině kamení, sněhu, malinkatých hořců a hlavně větru. Celý den fučelo až neskutečně, v poryvech, které nám podrážely nohy. Přelezli jsme hřeben s návějí, prošli kolem nádherných jezer a vyšplhali dalších 400 m. A pak to začalo. Nejdřív nás pobavily poryvy na hladině jezera pod námi a potom při sestupu jsme zažili několik opravdu zajímavých nárazů, namátkou např. na sněhovém poli, který chlapce málem sfouknul do údolí, nebo na travnaté pláni, kde se pak nedalo jít rovně. No moc pěkné. Sestoupili jsme však statečně až ke kýžené Gjevilvasshyttě a předlouhému jezeru Gjevilvatnet. Spát tam moc nebylo kde, poněvadž to bylo velmi zabydlené údolí, chat, ovcí a krav všude mnoho a mezi tím jachtaři a turisté. Naštěstí nám nějaké krávy velkomyslně přepustily kousek své pastviny.
Pondělí 29.7.2002
Dnes, snad, bude civilizační den. Dostat se do místního města však není zádrheluprosté. Předcházelo tomu asi 8 km po silnici a poněvadž se udělal krásný den, tak po značně prohřáté silnici. Celkem se postup dařil též proto, že místní ovce před námi zbaběle zrdhaly a nechovaly se útočně. Vždycky utekly o kousek dál po silnici, kterou zuřivě lízaly, a takhle jsme je před sebou strkali asi půl hodiny a nejméně 2 km. Myslím, že jsme je museli dost štvát, ale nic neříkaly a klusaly dál. A vytrvaly, neuhnuly. Nejsou přece měkké.
Po nějakých třech hodinách s odpočinkem na místní „marině“ jsme dorazili do vesničky v údolí na hlavní cestě, co vede do Oppdalu. Michal tu asi po 40 minutách chytil skvělého stopa, který nás vzal až do centra. Zde došlo k velké rozvaze a porovnávání cen v jednotlivých odchoďácích – Coop, Rema 1000 a Bunnpris. Po asi dvou hodinách zoufalého běhání a propočtů jsme pořídili, co bylo potřeba (např. minibaterky za 42 NOK/4 ks) a batohy opět ztěžkly. Chlapci pak ještě vyběhli vyklepat hadice u pumpy za účelem získání 1,5 l benzínu do vařiče, což se bohužel nepodařilo, takže nakonec zaplatili 10 NOK. Pak už jsme se odebrali na nádraží do vytopené luxusní čekárny a vyčkali tam příhodného vlaku, který jel hodinu po půlnoci směrem na Oslo.
Úterý
30.7.2002
Vlakem
den začal, vlaky také bude pokračovat, doufejme. V Dombåsu jsme obsadili další epesní čekárnu tentokrát s křesílky
a nablýskanou podlahou a na zdi s fotkami ze stavby zdejšího slavného
viaduktu, celého z kamene. Chtěli bychom jet do Åndalsnes, ale začíná
to vypadat, že zase chtějí místenku za 40 NOK, což je hodně. Je to tu
napsané pouze norsky, tak budeme dělat hloupé a uvidíme. Jinak budeme mít
smůlu.
Místenku
naštěstí nakonec nechtěli a výlet byl úžasný. Ta trať z Dombås
do Åndalsnes je úžasně postavená , se zajímavými technickými vychytávkami
kvůli převýšení v Romsdalenu. A
to vše se vine údolím se skalnatými vrcholky okolo a modrou lososí řekou
dole a vůbec je to moc krásné. Trolí stěna, tentokráte spatřena vcelku,
je stále ještě nejvyšší v Evropě a Åndalsnes je ještě pořád
rozložen na fjordu. S hádavými racky. Ti se nakonec slétli na jeden
sloup a porvali se. Jak typické. Za zmínku též stojí, že nás zase popadla
lahvová bufet vášeň, takže hromadíme lahve a mneme se ručičky nad nabytým
majetečkem. I když někteří Noři nám kladou různé překážky a např.
lahev za 2,5 NOK klidně hodí do vody, hadráři.
Jinak
cesta probíhá klidně. Průvodčí jsou hodní a místenky nechtějí, zatím.
Vlak z Trondheimu do Fauske dorazil v pořádku a na čas a tak jsme se vyspinkaní a najedení jali nastupovat do autobusu Nor-way express. Dušanovi se, nevím jak, podařilo ukecat pana řidiče, aby nám zastavil mezi dvěma tunely u odbočky na Rago, kde jinak vůbec nestaví a ještě nám dal 50% slevu na IR. No paráda. Menší paráda byla, že jsem v tom autobuse zapomněla soctašku Sigma-Aldrich s 1/3 norských dobrých sušenek. Doufám, že se jim alespoň bude v Narviku líbit.
Po zmíněné odbočce jsme štrádovali asi 5 km, přičemž jsme minuli fjord, odporný kemp a ptáky s dlouhými červenými zobáky.
Pak jsme vyrazili do kopců, natrhali 2 litry borůvek a spoustu jich pojedli a konečně spatřili vytoužené Rago. Je tedy kapku blátivé to vytoužené Rago. Ale obsahuje též mnoho krásných věcí jako třeba houby, kamenné plotny a úžasná jezera s vodopády. Ty pak letí přímo do údolí, chudák voda, celá potlučená. To nejlepší na nás čekalo večer. Chata, ve které jsme se rozhodli přespat, Storskogvasshytta. Něco takového jsem tedy nečekala. Čistá, zařízená, s plynem a dřevem k dispozici, teplá a útulná, pro 6 lidí... No paráda. Uvařili jsme si tam rýži s houbami a snědli 1. ze svých 2 l borůvek s pudinkem. Mimochodem, zkuste někdy vysypat 2 l borůvek z 2 l lahve hrdlem ven. Je to úžasná zábava.
Noc byla pohodlná a teplá. Noři jsou vážně grandi. Člověk vůbec kouká, očím nevěří, na všechny ty mýtné budky, kde nikdo nehlídá, jestli jste opravdu zaplatili, nebo na samoobslužné kafe-čaj stanice ve vlacích – a sem do té zelené krabičky potom vhoďte 10 NOK, buďte tak laskaví…
Čtvrtek
1.8.2002
A hele, srpen. Tady za polárním kruhem ty dlouhé dny berou vážně. Ve 23 h usínáte ještě za světla a za světla se též budíte, noc jsme viděli vlastně jenom z vlaku. Je to praktické, člověk nepotřebuje baterku a v případě nouze se dá šlapat o něco déle.
Ráno jsme si uvařili porridge s borůvkami – někdo z vloček, někdo ze šrotu, že Michale. Prý do toho sáčku neviděl, hehe, ale Noři umí i normální vločky, poněvadž nám je nasypali do müsli.
Vyšli jsme směrem na Ragohyttu, ale předtím jsme zavřeli plyn, elektriku (solární panel) a poklidili v souladu s pravidly chaty. Další pravidlo je, že se tam smí spát jen jednu noc na jednom výletě. Ach jo, hned bych tam ještě chvíli zůstala.
Po menším ranním dobrodružství s přehlédnutým rozcestím jsme přece jen na Ragohyttu došli a poněvadž bylo ještě málo hodin, pokračujeme dále. Ale počasí bylo nádherné, nebe bez mráčku a jen lehounký vánek, no paráda.
Šlapali jsme tedy dál. Klasicky žlutě značená cesta vedla jenom na švédskou hranici, dál přišla zóna občasných mužíků. Přišli jsme do zvláštního kraje žulových hlazených ploten a později břidlice – do kamenného světa. Sem tam tam rostla tráva, sem tam ptáček či slípka, ale jinak nic. Šlo se tam dobře, cesta utíkala, ale byla to divoká krajina. Kdyby ta skála byla mokrá, tak by asi byly potíže. Spaní jsme si našli na dohled tří jezer, která budeme příští týden obcházet. A že jsou velká!
Pátek 2.8.2002
Dnes má pršet, ale ráno
celkem ušlo. Mraky se stahují, ani Sarek už není vidět. Předpověď se
nakonec nesplnila a celý den bylo hezky. Vyrazili jsme na svůj první mimoznačkový
den se smíšenými pocity, ale krajina se ukázala býti vlídnou i k těm,
kteří to všechno berou napříč. Dopoledne jsme šli přes několik údolíček
a hřebínků a pak jsme se dostali do kraje zvědavých sobů. První ustoupil,
dalšího jsme soukromě pojmenovali Provokatér. Posléze jsme ovšem zjistili,
že spousta sobů by se jmenovala Provokatér, poněvadž byli krásně 
zvědaví
a chodili se na nás dívat. Občas nás i kus cesty doprovodili a pak nás předběhli
a ladně zmizeli kdesi na hřebenech. Sob je samá noha
a pohybuje se s grácií baletky. Dost jsme jim záviděli. Lezli
asi tak 10x rychleji než my – ale což, oni nemají batohy. Sobi soustavně
provozují cosi, co si soukromě nazývám sobí hry. Když vás spatří, snaží
se vás ucítit. Chvíli běhají sem tam a občas vyskočí do výšky a strčí
nos do větru. Když při tom náhodou zjistí, že to nepůjde, poněvadž jsou
po větru, tak se seberou a dlouhatánským obloukem vás oběhnou, dokud vítr
nevane od vás k nim. A potom přijdou třeba na 20 m okouknout, proč máte
tak divný tvar a žádné parohy. Samice s mladými jsou opatrnější, ty
raději mizí rovnou. Jen jednou se taková sobí máma tak tvrdě zamyslela, že
jsem na ni musela promluvit a slušně se zeptat, jestli je ještě živá. Pak
vystřelila jako šíp, chudinka.
Celý den jsme míjeli soby, potoky a suchopýrová rašeliniště, až se nám podařilo dosáhnout začátku našeho poloostrova se dvěma brody. Ještě jedno překvapení nám den nakonec uchystal. Švédského orla, který prolétl kousek nad námi, stejně zvědavý jako všichni ti sobi. Hravě si vyplachtil několik set metrů vysoko a zmizel z dohledu. Asi si ulovit nějakého toho ptáčka bonzáčka.
So
Dnešek začal obligátními přeháňkami a tak jsme zůstali ležet ve spacácích až do oběda. Pak se ukázala modrá obloha v provedení „nepřesvědčivé modro“ a tak jsme vyrazili. Plácali jsme se sotva dvě hodiny po pravé straně poloostrova, když tu jsme spatřili potíž – výtok z jezera, který jsme měli přebrodit. Voda byla ledovcově studená, neprůhledně modrá a bylo jí hodně, asi jako v Berounce. Michal do ní se svými hůlkami statečně vkročil na místě, které nám přišlo nejschůdnější a brzo bylo vody do půli stehen. Podle hesla moudřejší ustoupí se vrátil a zkusil to jinde. Po tuhém boji zvítězil. Podkasali jsme si tedy s Dušanem, co se dalo, Dušan si připravil na provaz smyčku, aby mne mohl chytat až budu odplouvat a vyrazili jsme. Podle předpisů lehce proti proudu, jeden vždycky stál a druhý popocházel kolem něj. Zážitek to byl impozantní, řeka široká asi 50 m. Nakonec jsme přežili a šupem se převlékli do suchého. Rozehřívali jsme se ještě asi hodinu rychlou chůzí. Asi budu muset vyrůst. Zbytek cesty proběhl ve znamení zahřívání, sobů a ještě jednoho malého brození těsně před spaním. A úžasných výhledů na švédská jezera.
Neděle 4.8.2002
Dnes ráno nás přišel
navštívit sob s obojkem. Moc se neostýchal a tak byl mnohokráte
vyfocen. Michal tvrdil, že se mu v noci málem zlomily ponožky a že byla
jinovatka. My šťastní jsme to zaspali. Celý den potom byl 
nádherný, s nebem
s nadýchanými bílými mraky, bez jakýchkoli meteorologických nepříjemností.
No hurá.
Vyrazili jsme na poslední neznačený úsek s cílem dosáhnout padjelantské magistrály nebo zemřít, něco jako legionáři. Po nepatrném zabloudění a úvaze jsme s ohledem na nadcházející brod trochu změnili směr, abychom naši řeku potkali o něco výš a o něco útlejší. V jezerech se zrcadlily hory, sobí samci se nám předváděli s parožím nízko nad hřbetem 10 metrů od nás a mohutně přitom funěli, byla to krása.
Celou cestu jsme též úporně sbírali houby, poněvadž v této zeměpisné šířce rostou malinké a sušené a jenom občas. Na druhou stranu vůbec nejsou červivé. Červíci zřejmě ihned zmrznou – jsou samá voda – pokud se to nestane už té mouše, co letí naklást vajíčka. Nebo má silný vítr a houbičku jednoduše mine.
Řeku jsme nakonec potkali na naprosto ideálním místě, na líném rozšíření mezi dvěma úchvatnými a divokými soutěskami. Překonali jsme sobí zábranu a pod vlídnými a zvědavými pohledy jakýchsi Švédů jsme se přebrodili na druhou stranu. Norsko-švédská hranice sice řekou neprocházela, jak jsme se původně domnívali, ale to nám na nadšení z možné karantény kvůli sobí rýmě neubralo. Naštěstí nás nikdo nepřišel dezinfikovat, vody bylo po kolena, no prostě paráda.
Uchváceni pohledem na soutěsky jsme se napojili na magistrálu a vyrazili směrem na Sulitjelmu. Bylo potřeba obejít velké jezero Sårjåsjávre, tak jsme ho dvě hodiny obcházeli. Jeho přítok představoval humorný, několik desítek metrů široký brod, na kterém mi poněkud nasákly botky. Ona vůbec celá ta cesta byla vlhčí, než by jeden čekal, ale neutopili jsme se. Na noc jsme zalehli kousek za prvním jezerem na poloostrově v druhém jezeře, bylo to tam samé jezero. Potkali jsme vitálního norského dědu v kanadách a k večeři jsme měli „Kylling bretagne soup“. Mňam.
Pondělí
5.8.2002
Brouci potápníci z nás byli na větvi, asi proto, že jsme neměli bublinu u zadku :-).
Do Sulitjelmy nám zbývalo 18 km a tak se Dušan rozhodl, že stihneme autobus v 19:15. Svižným tempem jsme v 11:15 vyrazili, překonali mnoho bystřin a sněhových polí (a byl to hodně zasněžený kraj, obzvláště na severních svazích), pokochali se kytkami a výhledy na nádherné kary a ledovce, a kde se vzala, tu se vzala úplně nesmyslná silnice, která vedla téměř až do sutě. Cestou jsme potkali dvě sympatické Norky se psem, proklusaly kolem nás a vypadaly odlehčeně výletně, což se vysvětlilo tou silnicí.
Po zmíněném silničním díle jsme pokračovali dále, odhodláni dobýt vytčený cíl. Ubylo sobích parůžků, zato přibylo borůvek a lidí. I ta silnice se nakonec vysvětlila, když jsme narazili na spoustu dolů na železnou rudu, podle Michalova odborného výkladu tak 30 let zavřených. Ležely u nich pyritové srostlice, červený potok a staré kolejnice. Historie kdysi živého, teď usínajícího kraje. Po cestě dolů do městečka jsme hledali lahve a místo nich jsem našla mobilní telefon, což mě absolutně vyvedlo z míry. Zatím nefunguje, hurá.
Autobus nás dovezl zpátky do Fauske na jogurt a mlíčko. Cestou na nádraží jsme se stavili v křoví pro náš zašitý pokládeček, a nastalo zklamání, někdo ho vyfoukl. A jsme na mizině. V depresi jsme si uvařili polévku na nástupišti, nasedli do Agendy a odjeli do Bodø. Alespoň že ve vláčku jsme nasbírali tak 5 lahví a pak nám nějaký pán asi 3 věnoval a k tomu 2 plechovky – ty se taky vrací? Uvidíme.
Úterý 6.8.2002
Noc jsme strávili v čekárně
u trajektů, poněvadž nádraží zavírají bodøští
hned po odjezdu posledního vlaku. Ráno jsme slupli jogurt a chlapci zaútočili
na noční vlak z Trondheimu, kde získali asi 25 NOK v lahvích,
stateční. Sen o cestě lodí na Lofoty se rozplynul, poněvadž lodní společnost
nebere ohled na náš Interrail. Hadráři. Budujeme proto další variantu. Pětidenní
pochod od fjordů k trati. V Remě 1000 jsme obdrželi celkem 52,5 NOK
za lahve a nakoupili něco málo jídla. Autobus jede ve 21:00, tak uvidíme.
Pozn.:
Nějaký norohund podivný si tu hraje s vratnou lahví. Přemýšlíme,
jak mu ji sebrat. Převratný poznatek je, že vratné jsou i plechovky od coly
a piva.
Prohlížení
Bodø bylo hezké. Dívali
jsme se na jakousi regatu plachetnic a somrovali po lahvích, za které jsme si
nakoupili další sušenky. Město jako takové je celé moderní, protože ho
za války zničili, a tak je všechno nové včetně kostelů. Je to moc zajímavá
podívaná.
Autobus
večer skutečně jel a tak jsme panu řidiči na mapě ukázali, kam chceme, on
moudře pokýval hlavou a za 37 NOK nás tam dovezl. Norští autobusáci jsou
grandi, dovezou vás, kam si řeknete. Vůbec je nevyvedlo z míry, že tam
není zastávka. A tak se stalo, že jsme ve 22:00 stáli ve škarpě kdesi v opuštěné
zatáčce a trochu vyjeveně na sebe koukali. Pak nastal hovor: „My jsme v příkopě!
Hmm.. Co tu ale budeme dělat?“
Pan
řidič naštěstí věděl, co dělá a tak jsme záhy našli značku. Po
zhruba půl hodině chůze jsme postavili stany na čtverečku trávy na skále
a zalehli jsme ke spánku a všude kolem nás byly nádherné strmé hory.
Pozn.:
Autobus cestou přejížděl místo zvané Saltstraumen, ve kterém to vařilo jako v hrnci.
Bylo zajímavý hned dvěma věcmi: pod jeho hladinou jsou památky na slavnou
severskou královskou minulost a za příhodně nepříznivých podmínek se tam
tvoří slavný vír maelstrom. Kdo nezná, nechť si přečte E.A. Poea. Lidé
tam prý odedávna rybaří kvůli rybí hojnosti, asi se s tím prouděním
nějak srovnali.
Opět vyrážíme na pochod. Zvesela jsme minuli jakési spolunocležníky a vzali útokem zhruba 250 m převýšení, přičemž opět podotýkám, že by Norům měl někdo ukázat, jak vypadá serpentina.
Dnešek je kapku
podmračený a my se dlouho tak tak podvlékali pod mraky, takže z výhledů
nic nebylo. 
Potkali jsme pána, co obnovoval červená T a šmouhy, což je místní
způsob turistického značení. Odpoledne jsme si prohlédli jednu placenou
hyttu, Lurfjellhyttu, za 150 NOK za noc. Je úžasná, dřevem obložená, čistá,
voňavá. Vůbec se nedivím, že tam lidé jezdí. Být Nor, tak tam též jezdím.
A vůbec to nezavírají! Kasička přímo na místě – sem vhoďte peníze,
prosím – no podivné. A komfortní. Kromě jídla a spacáku není potřeba
nic dalšího.
Za hyttou nastalo stoupání a mrak. Opatrně jsme se v mlze sunuli po značce, občas na nás někdo z té mlhy vykoukl, ale jinak nic. Jenom nějaká paní měla dědečka z Prahy, tak jsme si společně zajásali. Během vaření, stavění stanů a zalézání klesly mraky natolik, že z nich vylezly zdejší přízračné kopce, vypadalo to celé trochu jako NMR spektrum. Michal hádal aminy. Ukázalo se, že i kolem nás jsou kopce, dokonce s vysílačem, jen údolí se nám neukázala. Na dobrou noc zvoní beránci.
Čtvrtek 8.8.2002
Ráno pokračovala mlha, tak jsme leželi ve spacácích a debužírovali. Všude bylo mokro a ve vlasech se dělaly kapičky, no typická prádelna. Nakonec jsme se hrdinně odhodlali a vydali se na pochod.
Zhruba po takových dvou hodinách chůze se najednou udělalo puf a bylo ažuro, kam až oko dohlédlo. Neuvěřitelný jev. A to překvapení! Ocitli jsme se v přízračné krajině obrovských sobů (asi je tu lépe živí) a osamocených kopců z ničeho nic čouhajících z okolních hřebínků jako nějaké sopky. Též stolové hory a zlomy o výšce pár stovek metrů by se našly. A tisíce potoků a jezer. Je to úplně něco jiného než doposud. V dálce jsou vidět ledovce a sobí paroží zde nalézané má rozměry XXL a váží asi 3-4 kg jedna půlka. No paráda.
V podvečer jsme překřížili silnici do Rognanu a vydali se dále. Proplétání mezi jezery je bezva, ale je vidět jen na jednu stranu, ta druhá se blyští jako zrcadlo. Viděla jsem orla asi 15 metrů daleko. Měl pěkný široký ocásek.
Spáč jsme nalezli s výhledem na zaledněný hřeben. Ubytování s pěti *.
Pátek
9.8.2002
Dnes máme luxusní ráno. Všichni tři jsme vyvaleni na kamenech, hřejeme se a dlabeme snídani a nebe je nebesky modré. Trolíci se s počasím opravdu vytáhli. Poněvadž jsme seznali, že máme opravdu hodně času, s odchodem jsme nepospíchali a ani potom jsme se nehnali. Oním krajem vypasených obrovských sobů s parožím, kterým si v pohodě podrbou zadní kýtu, jsme se courali vycházkovým tempem. Sobi na nás zívali z obzoru, bláta, kde se chladili, či křoví, klidně i tři najednou. A hráli všemi barvami, od skoro černé po čistě bílou. Nádherná zvířata.
Bylo veliké teplo a tak jsme v rámci courání též pojali ideu koupáče. Našli jsme si vhodnou pláž a odmočili se v tyrkysovém jezeře od hlavy až k patě a pak se na sluníčku vyhřívali, no skvělé. Voda byla skrz naskrz norská, takže výkony byly provázeny citoslovci typu „brrr“, „uááá“, „to je skvělé“, „ať ten sob tak blbě nečumí“ (Michal). U jezera jsme si dali též oběd a pak jsme se vsypali do bažinatého a placatého Jarbrudalenu. Je to spíš placaté než údolí, s lišejníkem obrostlým březovým lesem. Je pěkně zkroucený, asi tu bývá dost sněhu, ale teď je tu naštěstí hodně sucho. Houby mají popraskané kloboučky, ale dá se alespoň chodit po značce, která je jinak samá slatina. A vůbec, ta značka byla jedna z těch vtipnějších, moc přesvědčivá zpočátku nebyla. Nakonec jsme ji našli, sice se nám do cesty pletou samá neočekávaná rozcestí, ale co by člověk chtěl s mapou měřítka 1: 500 000. Spaní jsme si našli u potoka vymletého ve vápencové skále se skluzavkami a hrnci jako v kuchyni. Prý, podle Michala, jsou vymleté kamením. No, rozhodně jsou moc pěkné.
Sobota 10.8.2002
Ráno bylo opět nádherně a tak jsme posnídali a vydali se kousek po proudu potoka tam, kde včera Michal objevil soutěsku. Byla plná hrnců, žlabů, skluzavek (hrnce, co už jsou dlouhé) a dokonce obsahovala i jednu vymletou alabastrovou jeskyňku, ve které byla voda tak průzračná, že vůbec nebylo vidět, kam až sahá, a tudíž jsem do ní šlápla, ha ha.
Cesta se vinula lesem
kolem absolutně neuvěřitelného množství křemenáčů neuvěřitelných
rozměrů (např. 2x ešus). Statečně jsme odvrátili pohled a šlapali dále,
klesali, popásali se na borůvkách, posléze na malinách, atd., atd. Norsko
je v létě vážně pohostinná země, rostou tu i morušky, brusinky,
klikvy, šícha, jalovce, dřínky, lýkovce, vlochyně a spousta dalších bobulí, které
ani neumím pojmenovat. Prošli jsme kolem ke konverzaci naladěných krav s úplně
čerstvoučkým telátkem a přišli jsme bez jakéhokoliv varování přímo k supermarketu Coop, na kterém
je napsáno Røkland Centrum. Tuto
událost jsme oslavili zakoupením dvou litrů výborné krokantové zmrzliny za
22 NOK a její konzumací. Není tu jediný domek, takže nádraží asi nebude
v centru, chichi. Vydáváme se ho tedy hledat.
Pozn.:
Dušan se právě dozvěděl, že udělal FCE za B. Ta zmrzlina je prostě skvělá!
Mňam, mňam, krokanter.
Nádraží
prý za nic nestojí, ukládáme se na trávníku u supermarketu (Michal), my s Dušanem
v „grilovací budce“. Noc byla celkem klidná, aut nebylo mnoho, jenom Dušan
se v důsledku jakési noční můry zazmítal tak důkladně, že spadl z poněkud
užší lavičky zvané úzká realita.
Dnes je sice v Norsku
úplně všechno zavřené, ale poněvadž jsme opět v civilizaci, přepadl
nás tolik chytlavý bufací syndrom. I rozhodli jsme se vyrazit na velký Bodø-Buf nočního vlaku, který Røklandem projíždí v 7:45 ráno a dokonce jsme na něj i
vstali. V Bodø jsme
skutečně vlak prošli, mohutně bufajíce. Skóre zhruba 25 NOK. Ale je to
alespoň zábava, něco jako rybaření. Noři mají několik podivných zvyků
a jeden z nich, celkem chvályhodný, je nechávat ve vlaku binec obsahující
též vratné lahve a zbytky sušenek. Jiný zvyk je například značit krávy
na desetkrát ( v uších, na krku a náramkem na zadní noze), ale to už
jsem odbočila od tématu.
Po
této velkolepé akci jsme vlakem vyrazili do Mo i Rany, přičemž jsme cestou
překročili severní polární kruh. Návrat do teplých krajů se nikterak zvlášť
neprojevil kromě známé scénky: „Jdu na jih, jdu na jih a jdu na jih!“
Mo
i Rana, náhodně to vybrané město k půldenní prohlídce, byla stejně
vylidněná jako Bodø. Dušan
se nemohl srovnat s vyhlídkou čtyř tašek plných nabufaných pokladů a
tak jsme objevili i v neděli otevřený kousek Bunnprisu, což je obchoďák,
a nějaké lahve a pochybné plechovky jsme nastrkali do zdi. Plechovky to sice
z valné části schroustalo, aniž se to obtěžovalo vydati NOK, zato různé,
do té doby nepříliš doceněné typy lahví byly úspěšnější, než jsme
čekali. Vratné je téměř všechno, co je vyrobeno v Norsku, i ty lahve,
co mají „násosky“.
Pořídili
jsme čokoládu a pomerančovou marmeládu na cestu, prohlédli si moiranské
centrum (moc ho nebylo), vyloupili otevřené turistické informace a usídlili
se v moc pěkném parčíku, kde jsme dojedli všechny zbývající zásoby.
Jestli zítra nebude otevřená Rema, jsme v háji.
Do
nočního vlaku na Trondheim jsme se vešli celkem v pohodě. Sice nám
hodný průvodčí vysvětlil, že potřebujeme rezervaci, ale jelikož nejevil
snahy s tím něco podnikat, v klidu jsme zase usnuli. A setr a vlčák,
též přítomní ve vlaku, s námi.
Pondělí 12.8.2002
Ráno uááá. Trondheim-buf, ven z vlaku. Poslední buf byl celkem úspěšný, uvidíme v Remě.
Den jsme strávili ve městě. Prohlédli jsme si universitu, staré město, obchody a já navíc katedrálu Nidarosdom. To byla nádhera! Je to románsko-gotická stavba postavená na místě, kde se udál „vyplouvací zázrak“ s pozdějším svatým Olafem. Ten padnul v roce 1030 při pokusu o znovuzískání norského trůnu a tak ho pohřbili v Trondheimu. Jemu se to ale nelíbilo a tak i s rakví dvakrát vystoupil z hrobu zpět na povrch zemský. Když tu rakev otevřeli, zjistili, že vypadá, jako by jen spal. Dokonce i smrtelná rána mu prý ještě krvácela. Pověst o zázraku udělala z kostelíku poutní místo významu Santiaga di Compostello a tak milý kostelík zvětšovali a zvětšovali až z něj byla největší katedrála v severní Evropě. Hups! Jen malá chybička se stala v době, kdy Norsku vládli Dánové. Olafa pro jistotu někam přepohřbili na jiné místo kostela, aby Dánům nepadl do rukou, ale udělali to tak tajně, že ho dodnes s jistotou nenašli, smolaři.
Po celou dobu návštěvy jsme měli batohy uložené v pohostinném Interrail centru za mostem u katedrály, kde se dá též osprchovat, mají tam WC zadarmo, ubytování za 115 NOK se snídaní. Batohy tam pohlídají zdarma, sprchy otevřeny od 6:00 do 23:00.
Šťastně jsme se tedy vydali na nádraží a se zakoupenou dvoulitrovou zmrzlinou jsme se usadili do vlaku na Storlien ve Švédsku. Jenže chyba lávky, on tam nedojel. Umřel u nějaké fary 30 minut před cílem. Nastala klasická chvíle napětí, než přijely povolané autobusy. Ty to nakonec stihly – jely taky jak blázni – a my chytili vlak do Stockholmu asi o 45 minut zpožděný. Místenky po nás zatím nikdo nechce, hurá. Na oslavu jsme si dali pomerančové Eldorado za 10 NOK.
Úterý
13.8.2002
Ráno jsme se probudili až ve Stockholmu, tak výborně se spalo. Do města jsme přijeli asi v 6:30, takže snídaně a ranní procházka městem byly nádherně opuštěné, bez turistů. V královském paláci právě pouštěli fontány a lodě se v ranním sluníčku nádherně leskly, mokré od rosy.
Již v 9 hodin jsme nedočkavě poposedávali před skanzenem, natěšeni na všechny jeho krásy. Pustili nás tam dokonce dřív a ochotně nám uschovali batohy. A hurá.
Měli tam nádherné staré domy s ukázkami řemesel jako česání lnu apod. a též severská zvířata. Losy, soby, rosomáka (ten se neukázal), líného vlka, tuleně na slunci se vyhřívající a hranostaje, vše v angličtině, což se hodilo. Losi vypadají s tím svým dlouhým nosem trochu legračně, ale na důstojnosti jim to skoro neubírá.
Bohužel času bylo
trochu málo a tak jsme po zhlédnutí hrnčírny, sklárny, lékárny a cukrárny
odklusali zpět na nádraží, kde jsme zakoupili místenky na švédský
rychlovlak X2000 (Dušan se těšil jako malý kluk) a za 19 SEK další
dvoulitrovou zmrzlinu. Tu jsme si v růžové náladě zdlabali a nasedli
do toho stříbrného zázraku směr Malmö. Jel jako blesk, průvodčí se
spokojil s našimi lístky a my jsme byli naprosto spokojení až do chvíle
než přišly SMS od pí. Česnekové a pí. tety Kovalové, že řeky stouply
natolik podstatně, že tratě kolem Labe i Chebu (což nebyla pravda)
jsou zavřené. Buch. Nastalo mohutné komunikování s domácnostmi a další
zprávy (které nám však povětšinou byly na dvě věci): Vltava 5 000
m3s-1, Labe 7 m, Internacionál plave, Berlín a Liberec
zatím v suchu (no sláva, konečně použitelná informace).
Rozhodujeme se, co dále. Celou dobu, a že tady v Norsku bylo nádherně,
k nám prosakovaly zvěsti o tom, že v Čechách prší, ale tohle nás
nenapadlo. Nakonec jsme vymysleli, že to zkusíme přes Berlín a Žitavu, poněvadž
ani Labe v Drážďanech není vlakem sjízdné (což byla pravda do té
míry, že nešlo prekročit Labe, na Dresden-Neustadt šlo od Berlína dojet a
klidně dále pokračovat na Zittau, to jsme ale nevěděli). Přepravili
jsme se tedy v pohodě do Kodaně, kde ztroskotal náš pokus dostat se v deset
večer na Internet, a dalším vlakem do Rødby.
Tam jsme se na chvíli utábořili v místní pohodlné čekárně (voda,
toalety a teplo celou noc zdarma, mimochodem, ani na německé straně v Puttgardenu
se nezavírá), uvařili si yuniyum a pak se profesionálně nalodili na
scandlines trajekt do Německa. Jmenoval se Princ Richard a byl bezva, stavěný
v roce 1997, 118 m dlouhý, 18,5 uzle, 6 motorů, jů, jů.
V Puttgardenu
jsme se nedočkavě vrhli na místní vyhledávací automat, který pod tím náporem
Středa 14.8.2002
zkolaboval, aha, už je dávno středa. Když zase naskočil (asi po 15 minutách z 30, které jsme na to hledání měli), zjistili jsme, že varianta Žitava je průchozí. Zakoupili jsme tedy za 3,6 Eura německý IC příplatek a dojeli přes Lübeck do Berlína, kde jsme nastoupili celkem plynulý kurz přes Chotěbuz, Zhořelec a Žitavu do Liberce. Nazdar Čechy! Lužická Nisa byla dost rozlitá, německé raketě šplouchala téměř na kolečka, ale statečně projela.
Menší potíže nastaly až v Liberci, kde vzniklo drobné nedorozumění s vrácením nevyužité zpáteční jízdenky Schöna Gr. – Praha. No veselé obědové přestávky v nemožnou dobu atd. Alespoň že autobusy jezdí na Černý Most.
Tam se ovšem ukázalo, že ještě není vyhráno, jinými slovy, akce „Brod“ pokračuje. Naprosto zmatení a dezinformovaní lidé nám dlouho tvrdili, že se přes Vltavu vůbec nedostaneme. Z Černého Mostu jsme jeli autobusem na Lehovec, z Lehovce tramvají č. 3 na hlavní nádraží. Z metra se valila voda a my valili oči. A na Hlaváku, světe, div se, stačilo jen sednout na 26 a dojet domů. Vltava byla opravdu nevídaná. Protékala konstrukcí Štefánikova mostu tak zuřivě, že to s ním skoro třáslo. 120-ti letá voda v Praze. Pan Čáslavský bude mít radost.
Nakonec jsme se domů dostali. Že nás nejdramatičtější část cesty čeká doma jsme nepředpokládali ani omylem, ale člověk míní, příroda mění. O to více děkujeme všem trolíkům i lidem, kteří se o nás tak výborně celou cestu starali v Norsku. Velice si toho považujeme. A tak, sice trochu zkoprnělí, ale přesto píšeme:
Letošnímu
Norsku Zdar!
